O ztracené náušničce a pomněnkách, které se dočkaly...

Dávno již tomu, co se v naší rodině objevili náušnice ve tvaru pomněnek. Dostala je moje maminka, když byla ještě miminko. Jenže protože měla taky dvojče brášku, babička měla strach, jí nechat píchnout uši jako malinké, aby si při sourozeneckém batolení nějak neublížili. A tak pomněnky zůstaly zavřené v modré krabičce a vyčkávaly. :o)

Mamka si celé dětství ani dospívání uši píchnout nenechala. Navíc pomněnky by jí stejně už byly malé. :o)

Pak jsem se narodila já. Když neměla náušnice mamka, tak nikoho nenapadlo, že bych je mohla mít v kojeneckém věku snad i já - i když v té době nebylo nic divného, že se holčičkám píchaly uši už v porodnici. Já jsem rostla a v předškolním věku jsem po náušnicích zatoužila. Byla bych ochotná si nechat píchnout uši i špendlíkem. Tolik jsem po nich toužila. 

Rodinná rada se usnesla, že teta (lékařka) mi uši píchne, vhodné že budou čistě zlaté náušnice. Mamka mě v tom nenechala - večer před tím, než jsem měla okrášlené uši já, tak podstoupila stejný zásah, aby věděla jestli to moc nebolí. :o) A tak jsme tenkrát z Loučovic odjížděly onáušnicované dvě. A já byla šťastná. Zdálo by se, že teď už by mohl přijít ten pravý čas na pomněnky, ale kdepak - poměnky se zapínáním zepředu a háčkem, který ztěžoval provlečení - to nebylo nic pro mě. Přestože jsem je obdivovala, tak do uší jsem si je dát nenechala ani za nic. 

A tak pomněnky čekaly dál. 

No a když se nám po dvou klučících narodila holčička - všichni se podivovali, proč nemá píchnuté uši už od miminka. Nechtěla jsem - dle příkladu babičky, ale i odrazena příkladem své sestřenky, které píchli uši v porodnici,ale tak špatně, že jí nedělají vůbec dobře a díky tomu je ani nenosí. Až bude holčička chtít - nechá si je píchnout. :o)

A ten čas přišel. Naše statečná princezna Máňa se v červnu rozhodla a během třech dnů od rozhodnutí, byly náušnice nastřelené. :o) Spokojenost byla až do dnešního dne.

Když jsme odjížděli ze školky, tak zjistila, že ztratila puzetku a jedna nušnice jí nedrží. No bylo třeba to vyřešit a tak konečně došlo na pomněnky. Ty krásné pomněnkové náušnice, které čekaly přes padesát let na to až budou moct ozdobit nějaké holčičce ouško. :o) Hurá, hurá, hurá!!!

P.S. Marjánce vůbec nevadilo, že je na nich háček, a navlékání proběhlo úplně bez problémů. Je to prostě statečné děvče, které ví, že pro krásu se musí ledacost podstoupit. :oD