Anička

Léto a léta přináší spoustu veselých chvil, ale i chvíle trochu bolestné a smutné. Jednou z takových chvil byla pro naší rodinu ztráta naší milované domácí mazličky maltézačky Aničky. Byla pořád zdravá a veselá, překonala spoustu nepříjemných okamžiků ve svém životě, ale přesto byla úžasný společník a miláček. Přišla k nám domů jako malé bílé klubíčko, musela jezdit s maminou do práce, aby se jí v prázdném bytě nestýskalo. Na chalupě byla největší trhač a hlídač, ale v okamžiku kdy si děda sedl na židli, tak už mu ležela na kolenou a byla mazlík. :o)

Než se narodili naši kluci tak jsem se smála, že z nich bude mít chudák žaludeční vředy a jen co uslyší naše auto před domem, tak bude vrčet a schovávat se pod gauč. Jako stará noblesní dáma se s dětma rozhodně moc nepaktovala, ale tolerovala je a i si jí občas mohly poňuchat. Díky za to! :o)

Jenže každého čeká nějaký konec a všichni stárnou (jak příhodně řekl náš malý rozumbrada - i pejsci jsou někdy starý) a tak přišel i konec naší věrné psí kamarádky. Teď už má své hlídací místo pod švestkou u plotu, na jejím oblíbeném odpočívacím místě stojí květináč s červenou růžičkou. Člověk to chápe, že všechno je konečné, člověk i chápe, že pejsci nežijou stejně dlouho jako lidi. Je po ní trochu prázdno, nikde se nemíhá bílá chlupatá koulička. Byla prostě fajn pejsek a jsem ráda, že jsme jí měli! :o)