tak jde čas...

Asi tak za hodinu, to bude přesně na den pět let, co jsem se v noci probudila s podivným pocitem a vyrazili jsme směr porodnice Lochotín. A ve 12:50 to bude přesně pět let, co světlo světa spatřil náš nejstarší syn.
Každý rok se rozněžňuju, jak už je to velký kluk a jak nám dělá jen radost. Protože to je pravda. :o) Ale těch pět let je pro mě nějak neskutečných - nikdy jsem si nedovedla představit, že já budu mít pětileté dítě. A ono už je to tady.
Rodina už dávno spí, dort se chladí v ledničce a já doufám, že do rána vyladí formu, protože já moc ve formě nebyla když jsem ho dělala :o/. Sedím tady, dodělávám svetřík pro Mařenku, přemýšlím nad vším možným a nejvíc nad tím, jak těch posledních pět let bylo báječných.
Je to přibližně šestina mého života a přesto všechno nejúžasnější co se mi mohlo v životě stát se stalo za tu dobu. :o)
Vždycky když někdo vzpomíná jaké to bylo fajn ve školce a na základce a na gymplu a jak by to rád vrátil, tak já ten pocit nemám. Měla jsem hezké dětství, měla jsem fajn spolužáky a kromě malých incidentů jsem školou proplouvala v pohodě a taky ráda zavzpomínám, ale nemám touhu se vracet (ono to ostatně ani nejde, ale co kdyby :oD). Já jsem šťastná, za to co teď mám, za to že můžu být máma a manželka, vést pohodový život.
A díky Josífkovi si to uvědomuju tak nějak intenzivněji. On byl ten první, který přidal ještě víc slunečního světla do naší rodiny a ať chceme nebo ne - on bude vždycky ten první, ten prvorozený, ten na kterého jsme čekali a ten na kterého budeme asi klást i největší nároky (i když tomu se snažím od narození jeho sourozenců co nejvíc ubránit), ale také ten první, který má svoje velké výsady.
Těch pět let uteklo rychle a přece mám pocit, že se stalo tak hrozně moc. Z malinkého papulkatého uzlíčku, který byl to nejhodnější miminko, se stal malý skoro předškoláček, který machruje a je hubatý a někdy až žasnu, jaké má prupovídky, ale přesto je to pořád chlapeček, co bez máminy sukně je tak zranitelný. Má toho strašně moc před sebou, hodně a hodně se toho musí naučit a přesto nás každý den udivuje, co všechno vlastně už umí.
Co mu můžu přát jiného než aby byl zdravý a každý den šťastný a plnila se mu všechna přání.
Miluju tě Josífku!!!

to už ani není možný, že byl takový brouček :o)