Josífek má narozeniny

.... respektive měl. V neděli ve 12:50 to byly čtyři roky, co vykoukl na svět. Je to pořád takový prtě a přitom pro nás je to ten největší kluk. Není se čemu divit, vzhledem k mladším přírůstkům v rodině. :o)
Jsme na něj nejvíc nároční a nese si takové to stigma prvorozeného. Ač si stále opakuju, že to tak být nemá, tak se tomu stejně nedá ubránit. On je prostě prvorozený - se všema výhodama i nevýhodama.

Jelikož jsem plačka obecná dojímavá, tak včerejší den mě dojímal kompletně - náš chlapeček slaví narozeniny, jsou to čtyři roky, co na svět vykoukl malý ušatý chlapeček, který byl tak neskutečně hodné miminko, o které jsem se učila pečovat. Je tolik věcí, které bych dneska dělala jinak - byla bych trpělivější, nezaobírala bych se poučkama, ale poslouchala svoje srdce. A přesto jsem si to prostě musela zažít, abych mohla těm dalším dětem dát zase něco lepšího ze mě. A ač vím, že se to nedá změnit, tak mě to trochu trápí. Snad všechny ty nedokonalosti mu vynahrazujeme láskou. :o) Protože on nám té své lásky dává kopy - je nádhera, když přijde a řekne, že mě má rád, pomačká se.
Je to takový malý rozumbrada, hodně se nasmějeme jeho prupovídkám a úvahám. Třeba včera když jsme koukali na video z porodnice, já slzela dojetím, Kájík prohlašoval, že je to Mařenka, tak Pepe prohlásil, že když byl tak malinkej, tak ví že přemýšlel o Tintinovi - zřejmně proto tak plakal (na tom videu).

A jen tak na závěr - Pepemu jsou teprve čtyři roky a já jsem děsně dojatá. Opravdu si neumím představit až mu bude třeba 20 let. To bude hotové slzavé údolí, asi... :oD