Holka modrooká

On ten čas utíká už takhle rychle, ale se třema cvrčkama v zádech to je úplný tryskolet. Vůbec nechápu, že tomu malému modrookému ukřičenému stvořeníčku už je jeden měsíc. Pomalu dostávají naše dny trošku pevnější obrysy - ono to tak musí být i kvůli hošíkům, ale Marjánka to nese statečně a spolupracuje skvěle. :o) A kluci vlastně taky. Každý večer si lebedím, že mám tak skvělého muže, který se postará o spoustu věcí a já si díky jeho báječné pomoci můžu užívat ten náš uzlíček.

Nevím jestli je to věkem nebo zkušenostmi, ale Máří je největší uplákánek z té naší party a stejně jsem na ní nejvíc trpělivá a víc se řídím srdcem než poučkama (možná je to kostrbatě popsané, ale třeba budu pochopena :o)). A o to víc je mi líto, že u Pepeho to tak nebylo - prostě daň prvorozeného. Jak řekla moje maminka - mateřství je tak nepřenosná věc, že i kdybych měla vedle sebe pořád někoho, kdo by mi pomáhal, radil a podporoval, tak si to člověk musí odžít sám. Jsou to úžasné zkušenosti, a když mi z toho občas trochu bolí srdce a říkám si, že to mělo být jinak, tak díky tomu se snažím to napravovat zase na jiných místech. :o)

Mámy by za své děti i dýchaly a já jsem opravdu neskutečně šťastná, že bych mohla dýchat hned třikrát. Evidentně u mě tentokrát převládla poporodní eufórie nad poporodním blues. :oD